Krajina
Krajina mého dětství měla v sobě ještě doznívající harmonii člověka pobývajícího na polích, na lukách a v lesích. Nesla sebou vyváženost, lad, měřítko: člověk – kravka – strom – cesta – pole – krajina – nebe. Údolím proplétající se potok plný škeblí, ryb a raků s břehy porostlými blatouchy a petrklíči. Cesta se klikatila v prachu mezi domky a stromy lípami a hrušněmi a humna se táhla až na kopec a mnohdy ještě dál podél úvozů vyježděných cest a vychozených chodníků ve stínu třešní, trnek a jabloní. A stodoly… byly plné sena a slámy.
Zemědělský pokrok ve svých počátcích ještě „respektující“ přírodní danosti však pomalu ale jistě nastínil nekompromisní změnu. Později ve snaze dokazování, že dokážeme, dokázal …
Současná dotační politika státu nadále podporuje ony výdobytky dob minulých. Za slovy „údržba krajiny“ se skrývají především dotační peníze, bezduché rajbování hektarů naši půdy, naší krajiny bez stínu stromů, bez míst k spočinutí, bez chodníků, bez člověka.
Naše kulturní krajina byla zcizována člověku tak dlouho, až se ji člověk sám odcizil. Základní vztah člověka vesnice ke krajině nepřirozeným způsobem téměř zanikl.
Duše se vytratila.
Na polích tak téměř nespatříte živou bytost. Nevkročí tam ani noha, snad jen noha na pedálu a nějaký ten myslivec s flintou.
Jak tedy navrátit krajinu člověku? Jak navrátit člověka krajině?
Romantika je ta tam. Byla přirozeně spojena s nutností, s konkrétní dobou, způsobem života a práce. Pokroku se nedalo zabránit.
Nyní je třeba mnohé přehodnotit, vnímat tu naši krajinu normálně a tyto zažité praktiky tržního pokroku dále neakceptovat. Vrátit se k přirozené logice krajiny, respektovat její odvěké zákonitosti obyčejným „selským“ rozumem.
Zbavme se neustále vnucované a možná i pohodlné apatie a pokusme se něco udělat pro naši vesnici, naši krajinu a tak i pro nás!
Pokusme se prošlapat pár chodníků, zasadit pár stromů. Učme se procházet krajinou s otevřenýma očima. Nemysleme jen na sebe. Hledejme duši krajiny v nás.
Jan Amrůz
